Akce Díky, trenére mi změnila život! Říká první vítěz.

Začal další ročník sportovně-společenské akce Díky, trenére. Každý z vás nyní může poděkovat trenérům mládeže za jejich obětavou práci a zároveň je přihlásit do soutěže o titul Trenér mládeže 2018, kde jde o finanční příspěvky na zahraniční stáže nebo příspěvky pro sportovní kluby.

Michal Eisenkolb je historicky prvním vítězem soutěže trenérů mládeže s názvem Díky, trenére!. K trénování se dostal jako otec dvou mladých florbalistů. Ten starší mu teď s vedením mladších žáků pražské Sparty pomáhá.

Co se změnilo za dva roky od tvého vítězství v soutěži Díky, trenére?

Cítím větší podporu ze svého okolí, od rodičů, ale i od zástupců Českého florbalu. Zlepšila se moje spolupráce s Českým florbalem. Myslím si, že směr, který zastávám se teď hodně podporuje. A je to možná i díky tomu, že jsem se v Díky trenére umístil.

V čem vítězství pomohlo tobě osobně?

Někam jsem se posunul, začal jsem se víc zajímat o psychologii sportu, dětskou psychiku a další věci, které mě zajímaly už od začátku.

Jak by podle tebe měl trenér na děti působit?

Já celou svoji filosofii rozvíjím na seminářích, které jsem začal pořádat pod hlavičkou Českého florbalu. Snažím se trenérům ukázat, jak je možný pracovat s dětmi jinak než s dospělými. S dětmi je potřeba pracovat jinak po psychologické stránce a samozřejmě i po stránce sportovní. Trénink dětí by měl být minimálně do 13 let založený na hrách a na zábavě. Výsledky by se měly začít řešit až později. Další věcí, kterou se hodně zdůrazňovat, je pozitivní zpětná vazba a pozitivní přístup trenéra k dětem. Já dětem vůbec neříkám, co dělají špatně. Pouze je upozorňuji na věci, které dělají dobře a ty si pak mají zafixovat.

Pomohlo ti k vlastním trenérským seminářům i Díky, trenére?

Určitě ano, protože díky tomu, že jsem zvítězil v téhle anketě, si mě pozvali metodici Českého florbalu a začali jsme spolupracovat. Dneska už ta spolupráce funguje perfektně. Kromě seminářů děláme také Tour de Club. Objíždíme malé kluby po republice a ukazujeme jim, jak by mohl vypadat trénink dětí. Povídáme si s trenéry a rodiči o přístupu k dětem.

Jací jsou trenéři, kteří chodí na tvé semináře?

Chodí tam lidé různého věku. Děti dneska trénuje velká spousta lidí různých věkových kategorií. Ve většině případů jsem se setkal s tím, že se trenéři zajímají o to, co se jim snažím říct. Velmi často se diskutuje. Pořád ještě je ale spousta lidí, kteří vůbec nedbají na základy práce s dětmi. Mám pocit, že když ti trenéři odcházejí z mého semináře, začnou trošku jinak přemýšlet a líbí se jim to. Chtějí, abych ty semináře opakoval. Chtějí se dozvědět více o psychologii a dětské psychice.

Jaká je nejdůležitější vlastnost trenéra mládeže?

Myslím si, že člověk, který trénuje mládež, by měl mít pozitivní myšlení. Musí se umět vžít do těch dětí a fungovat s nimi. V žádném případě nesmí být nervózní. A neměl by si trénováním dohánět nějaké svoje neúspěchy z mládí.

Myslíš si, že by trenér mládeže měl být starší a mít už vlastní děti jako ty?

Nejvíce záleží na povaze toho člověka. Může to být člověk, který má svoje vlastní děti a stejně k dětem nemá dobrý přístup. A naopak sedmnáctiletý kluk nebo stejně stará holka, kteří chtějí dětem pozitivním stylem něco předat, jim toho nakonec dají mnohem víc. Za sebe nedokážu říct, jestli je lepší starší nebo mladší člověk. Spíš to musí být trenér, který má zájem, nedělá to jenom proto, aby si vydělal nějaký peníze. V tu chvíli je úplně jedno, jestli mu je patnáct nebo padesát.

Mohl bys zkusit popsat, jak vypadá ideální trénink dětí z tvého pohledu?

Na úplný začátek tréninku je třeba zvolit nějakou hru na rozhýbání. Těch je nepřeberné množství. Při hrách děti zaktivují tělo, srovnají si hlavy a vyblbnou se hned na začátku. Hodně používám obruče, se kterýma se dá vymyslet spousta her. Další fází tréninku je lehké posilování zábavnou formou. Buď běháme sprinterské závody nebo posilujeme takzvanými zvířecími pohyby, ty používám velmi často. Děti formou pohybu zvířete posilují, aniž by o tom věděly. Trénink je založený na tom, že dělají, co je baví, a při tom ani netuší, že je to součást tréninku. Na tuhle fázi navazují florbalová cvičení. Na každém tréninku máme několik stanovišť. Děti se na nich střídají. Někde jsou s nimi trenéři, někde trénují samy. Každé stanoviště je založené na něčem jiném. Na jednom trénujeme obratnost, na jiném kombinaci. Záleží taky na věku. Já momentálně trénuji mladší žáky. Těm je mezi jedenácti a dvanácti lety. Hodně už trénujeme spolupráci a práci s volným prostorem. Snažíme se jim ukazovat další a další řešení herních situací. Respektive chci po nich, aby si ta řešení našli sami. Hodně mi s tím pomáhají rozhodovací cvičení. V nich je vždy možnost několika různých způsobů zakončení nebo vyřešení té situace a je na dětech jaké si vyberou. Cvičení nejsou vedená formou příkazů a určování, co mají dělat a kam se pohybovat. Nechávám jim naprostou volnost.

Ty jsi v Díky trenére uspěl i díky vlastnímu projektu “Míchačky”, ve kterých na turnajích mícháš do týmů hráče z různých klubů. Fungují tvoje míchačky pořád?

Míchačky pokračují pořád dál. Český florbal ale pořádá stále více a více oficiálních turnajů a lidi už začínají být toho florbalu přehlcení. Původně jsem dělal čtyři míchačky za rok a teď už dělám jen jednu. Ta myšlenka jako taková se ale posouvá, zaujala fotbalisty a házenkáře. Ozývají se mi trenéři z těchto sportů, že by to chtěli nějakým způsobem zkusit taky.

Pomohlo ti, že jsi začínal jako trenér vlastních dětí?

Jednoho syna pořád trénuji. Ten druhý už je straší, ale zase se ke mě přidal a trénuje se mnou. Jsem rád, že jsem jim předal něco, co oni berou a v čem chtějí pokračovat dál. Moje vztahy se syny jsou naprosto perfektní. Máme naprosto otevřený vztah.

Jak se vyvíjel tvůj vztah k trénování a k dětem? Měl jsi od začátku stejnou filozofii?

Já jsem se k trenérství dostal jako táta a na začátku jsem byl úplně stejný jako mnoho jiných rodičů. Jakmile se prohrávalo, byl jsem nervózní a nepříjemný na děti. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem zjistil, že je nesmysl se takhle chovat. Teď mám nejlepší pocit z toho, když za mnou děti přijdou a baví je to. Vidím, že chtějí chodit na tréninky. Přijdou, i když jsou lehce nemocné, protože vědí, že to bude zábava a že se něco naučí. Už za mnou chodí s tím, co by se chtěly naučit. My jim potom podle toho připravujeme tréninky. Necháváme to čistě na nich, aby si vybraly, co se chtějí naučit. Je strašně důležité, děti poslouchat a vnímat, co chtějí.

Stíháš vůbec ve svém volném čase něco jiného než trénování?

Stíhám hlavně svoji práci, která je poměrně časově náročná. Na další koníčky už moc času nezbývá, ale když už ho mám, tak se ho snažím trávit aktivně. Sám florbal hraji za veterány. Jakmile se udělá hezky, tak jdu na kolo. Teď jsem si navíc pořídil psa, takže s ním budu chodit na cvičák.

Dokážeš si ještě představit život bez trénování?

Dokážu a myslím si, že za nějakou dobu si od toho trénování odpočinu. Člověk to nemůže dělat pořád. Je to stejné, jako s prací. Když ji děláš dlouho, začne ti lézt na mozek. Je strašně důležité občas vypnout, dát si pauzu a potom se k tomu případně vrátit. Zatím se přestat s trénováním nechystám, ale určitě to přijde.

Jaká byla tvoje cesta do Díky, trenére?

Nejdřív přišla nominace od někoho z dětí nebo rodičů a tím se to celý spustilo. Potom se ozvali kluci z Díky trenére, a tak se rozjela celá naše spolupráce.

A co nejzajímavějšího jsi během celého projektu Díky, trenére zažil?

Mě se moc líbilo finále. Bylo perfektně připravené. Celý princip, že vítězem se stane ten, kdo dokáže nejlépe pracovat s náhodně vybranými dětmi se mi moc líbí. Vylosuješ si děti a během chvilky se s nimi musíš dát dohromady a soutěžíš s nimi. Děti to baví, a když je dokážeš dostat na svoji stranu, tak pro tebe udělají víc, než pro toho dalšího trenéra.

Máš nějakou radu, kterou bys dal na závěr začínajícím trenérům?

Aby ti trenéři zůstali takoví, jací jsou, zůstali svoji a přemýšleli o tom, že když chtějí trénovat děti, tak je nemůžou trénovat jako dospělé. Je to úplně diametrálně odlišný svět.

A jak uspět v Díky, trenére?

Ta cesta je strašně jednoduchá. Základem úspěchu v Díky, trenére je, že tě musí dítě nebo rodič nominovat, musí za tebou stát. A pakliže se budeš k těm dětem chovat dobře a budou tě mít rády, tak se dostaneš do nominace. A pak už je to jenom na tobě. Přijedou lidi z Díky trenére, promluví si s tebou a podívají se na tvoje tréninky. To už ovlivníš jenom ty. Ale ten základ je v tom, že musíš mít za sebou partu dětí, které tě mají rády a kterým stojí za to napsat ten mail a nominovat tě.

Máte ve svém okolí oblíbeného trenéra mládeže? Víte už koho nominovat? Tak pojďte na to! Klikněte zde.

mh

sdílet | Zpět