Díky, mámo! Viktorýnová se dočkala největšího uznání

Softbal má letos pořádně žhavé želízko v semifinálovém ohni projektu Díky, trenére. To konstatoval štáb sportovně-společenské akce, který ve čtvrtek navštívil areál pražských Eagles.

Jsou lidé, kteří v sobě mají tolik hřejivosti, ovšem i rozhodnosti, že se okolo nich, řekněme do deseti metrů, stane každý lepším člověkem. Přesně takový dojem dělá trenérka krčských kadetek Daniela Viktorýnová.

„Tak to se pletete,“ protestuje majitelka čokoládových očí, zářivého úsměvu a sametového hlasu. Žena, jež miluje život, sport a nikdy nešetří energií. Brání se, a je při tom tak milá, až vás přepadne pocit, jako by vám podávala hrnek s kakaem a do něj namáčela žužu. Chvíli neřešíte štíhlou linii: vy ho prostě vypijete!

A teď, ať si prosím zakryjí oči ti, kteří neunesou dojemné příběhy. Zbylí už jistě vstřebají odpověď dcery vyhlášené koučky na otázku, kdo je jejím nejbližším člověkem? „Maminka!“

Kdo není ohromen, ať vezme v potaz, že slečně Markétě je čtrnáct let – slovo puberta tedy umí skloňovat ve všech pádech – k tomu ji její rodička trénuje. A to není žádný med. „Je to hodně těžké. Hlavně mi vadí, když slyším, jak mámu holky kritizují,“ popisuje polařka. „Často ji bráním, ale někdy to už musím ignorovat,“ přiznává dívka, která má vše na svědomí. To ona odeslala e-mail a přihlásila maminku do akce Díky, trenére.

Když se Viktorýnová dozvěděla o nominaci, hned nejásala. Cos mi to provedla, děvče zlatý? problesklo jí hlavou. Pak se v ní ovšem pocity rozložily. „Potěšila mě. Musí ke mně mít ohromnou důvěru. Byla jsem šokovaná, ale i šťastná,“ neskrývá dojetí.

Jenže je to žena, a ty mají, jak známo, silně vyvinutý smysl pro spravedlnost. „Žádné výhody tím nezískala. Všechny holky z týmu dostávají naloženo stejně.“

Softbalistka nepláče. Když tak mimo střídačku

Neočekávejte zase drastické metody. Dospívající dívky jsou křehké bytosti. „Neustále testuji, co si k nim mohu dovolit a co už ne. Ze 70 procent jsem trenérka a z 30 psycholožka,“ vypočítává Viktorýnová. „Ale jsem i učitelka, vychovatelka a hledím na morálku. Někdy holky dostanou za uši a brečí, ovšem to se nedá nic dělat. Také jsem si tím prošla a pomohlo mi to.“

Ono je to s tím pláčem na Eagles složitější. „Slzy jsem zakázala,“ směje se. „Respektive na střídačce. Když některá z dívek pláče, posílám ji ven, aby nerušila. Takže může brečet, ale sama.“

A co je ještě zakázáno? „Flákat se a být nesoustředěné. To pak přitvrdím,“ zdůrazňuje trenérka.

Snad proto působí děvčata během tréninku jako ve finále mistrovství světa. To je sice zatím hudbou budoucnosti, ale nějaké medaile už ve sbírce mají. „Netlačíme na výsledky, ale zároveň víme, že pokud holky nevyhrávají, přestane je softbal bavit,“ líčí Viktorýnová. „Cílem je vychovat generaci, která si bude rozumět, bude něco umět a bude tady i za deset let.“

Proto hráčky řeší a pilují situace, které laik nikdy nepochopí a dost možná jim zatím nerozumějí ani ony samy. „Pochopit filozofii hry je klíčové,“ míní trenérka. „Softbal vypadá složitě a má relativně dost pravidel. Takže se do nich ponořit není snadné. Nějakou dobu trvá, než hrou a pravidly nacucnete. Mým úkolem je, aby se v ní holky správně orientovaly a aby se během ní dobře cítily.“

Na pálku půjdou neschopní

Avšak to už je na všechny, až na Viktorýnovou, příliš složité. Chtělo by to nějaké odlehčení, něco jako klaunské číslo. Naštěstí jsme tu my – štáb Díky, trenére – bereme tedy do rukou pálky, což okamžitě vyvolá veselí.

Následující řádky budou velmi osobní: pokud vám někdo z metru téměř položí na pálku míček, a vy ho stejně promáchnete, sebevědomí to nepřidá. Když už odpálíte, ale poté je třeba rekonstruovat střídačky, mysl to nerozjasní.

Trenérka je však trpělivá a do úmoru povzbuzuje. „To se naučíte, je to jen otázka cviku,“ opakuje. Což v nás probudí velkorysost. „Ať si ten David Mertl svou pozici nejlepšího homerunáře extraligy klidně nechá,“ šeptáme si v dugoutu.

První žena v historii? Tomu říkám motivace

Daniela Viktorýnová je ovšem sportovec tělem i duší. To, že postoupila do semifinále Díky, trenére ji těší, ale tím nehodlá končit. „Šestnáctka je moje šťastné číslo, takže to musí být znamení,“ culí se.

„Chtěla bych se dostat dále. Proslavit náš sport. Ukázat, jak je krásný, a že ho milujeme. Říct, ať se lidé nebojí na něj koukat, vzít na něj svoje děti, a ať ho nejlépe sami zkusí,“ chrlí ze sebe a přidá další motivaci. „Chtěla bych vyhrát i kvůli tomu, že bych se stala první ženou, která to dokázala.“

Proti podobné touze nelze nic namítnout. Něžnější pohlaví už mnohokrát prokázalo svou odolnost a dosáhlo na nejvyšší mety.

A Daniela Viktorýnová o ně usiluje vlastně každý den. „Skloubit kariéru mámy, zaměstnance a trenérky je logisticky náročné,“ vypravuje. „Trénování věnuji spoustu času. Má vášeň je ovšem tak obrovská, že se ho nemůžu vzdát. Přišla bych o kus sebe,“ vyznává se.

Taková řeč se hezky poslouchá, ale hůře chápe. Počkejte! Jedna osůbka už ji dokonale pochopila. Markéta neskrývala obdiv, překonala rozpaky a napsala: „Díky, (mámo) trenérko!“

Autor: David Nejedlý

mh

sdílet | Zpět