Návštěvy Top 16: Trenérka mažoretek Nela Staniczková: „Dětská radost pokaždé, když se nauči nový prvek, je k nezaplacení.“

Za zkratkou MiKaDo se skrývají jména tří zakladatelek mažoretkového klubu v Karviné, ale taky významné renomé úspěšných svěřenkyň trenérky Nely Staniczkové. Ta se proto zaslouženě, coby trenérka a kamarádka v jedné osobě, dostala díky svému přístupu k trénování mezi Top 16 trenérů mládeže v anketě Díky, trenére.

Spojení Nely a mažoretkového sportu se datuje do jejího raného dětství. „Já jsem začala s mažoretkama už jako hrozně malá, rodiče mě k tomu přivedly už ve školce.“ Do role samotné sportovkyně v patnácti letech vzhledem k jejím charakterovým vlastnostem vstoupila možnost okusit opačnou pozici, trenérství. „Když jsem byla starší, tak mi byla naskytnuta příležitost zkusit trénovat mladší kategorie. Tak jsem to zkusila, řekla jsem si, proč ne. Úplně jsem si to zamilovala, dělám to do teďka a hrozně mě to naplňuje.“

Mažoretky dodnes lidé vnímají hlavně jako představení a výplň sportovních událostí. „Hodně lidí si myslí, že mažoretky jsou pořád jenom dechovka a pochod. Je to takový obrázek, který ti lidi mají, ale už to dávno není jenom o tom,“ přiznává Nela. Být mažoretkou však, jak následně přiznává, není vůbec jednoduché. „Je to hrozně rychle rozvíjející se sport, který v sobě zahrnuje nejen tu práci s hůlkou a s těma pomponama, ale taky gymnastickou, baletní, taneční průpravu. Naše děvčata už musí zvládat ze všech těch oblastí základy na nějaké úrovni, takže je to náročné, ale je to taková směsice všech těch sportů dohromady.“

Během tréninků se Nela snaží inovovat a na udržení pozornosti dětí má jednoduchý recept. „Naše holky hrozně baví tancovat a vyblbovat se. Takže, když zapneme hudbu a necháme holky se vyblbnout, tak je to pro ně to nejlepší možné. Ale je to individuální, na každé dítě platí vždy něco jiného, takže některý rok hrajeme hry, protože je baví běhat, jindy tancujeme. Vždycky záleží na dnu, na co mají náladu. Snažíme se ty tréninky zpestřit, ať to není jenom drill.“ A co znamená pro Nelu takový dobrý trénink? „Když děti odchází nadšené, zpocené s tím, že odvedly dobrou práci, když se jim povedlo něco, co se jim ještě nepovedlo.“

Její svěřenkyně v nedávné době získaly až osm titulů z mistrovství světa. Jak ale připouští, tyto cenné kovy nejsou hlavní motivace jejího trénování. „Určitě ty medaile jsou hezká motivace, ale pro mě je důležité, aby to ty děti bavilo. Aby se rády vracely nejen na každý trénink, ale každoročně, aby v září vždycky přišly s nadšením. Pro mě je hlavním cílem, dělat to dobře pro děti.“ Stejně tak musí znát motivace a charakter svých svěřenců. „Mažoretkový sport je týmový, ale tak jako v každém sportu je individuální přístup důležitý. My se proto snažíme ty děti poznávat. Nezajímáme se o ně jen, že nám přijdou na trénink, ale i o to jaké jsou, co dělají, co mají rády, abychom je poznaly.“ Individuální péče v rámci kolektivu pak právě vede ke spokojenosti všech. „Dokážeme potom s nimi právě lépe pracovat individuálně, každé dítě má jiné tempo, na každé platí úplně něco jiného, takže si myslím, že je důležité to znát a nám se to podle mě docela daří.“

Jediným cílem Nely však není jen udělat z holek skvělé mažoretky, ale vštípit jim také pozitivní životní přístup k činnostem. „Snažím se je vést k tomu, že věta „to nejde“ v našem slovníku vůbec nefiguruje. Je jedno kolikrát to spadne, jednou to dokážeš.“ Proto nepřekvapí, že s děvčaty navazuje vztahy přesahující samotný sport. „Nejsem ale jen jejich trenérka. Berou mě i jako svoji kamarádku, zažíváme spolu legraci, přijdou za mnou s problémem a nebojí se mi svěřit.“ Sama si uvědomuje své rezervy a děti jsou jedním z motorů, proč pracuje na jejich odbourání. „Nejsem dokonalá trenérka. Mám své slabší stránky, ale stále na sobě pracuju, abych pro děti byla dobrým vzorem.“ A právě proto holky Nelu zbožňují a vzkazují: „Díky, trenére!“

mh

sdílet | Zpět