Neujde mi žádný talent, slibuje Řezníčková

Když cítí, že potřebuje drobet inspirace ke svojí trenérské práci, Andrea Řezníčková někdy zamíří na pár dní do Berlína. Tam se podívá na zápas bundesligy, drží palce místnímu týmu Füchse a hlavně jeho brankáři, kamarádovi Petru Štochlovi. Dlouholetá opora české reprezentace toho o házené ví hodně.

Pro trenérku z HK FCC Město Lovosice vybranou do třicítky v soutěži Díky, trenére, protože to s dětmi při jejich výchově umí, má vždycky spoustu užitečných rad. „Petr je můj kamarád, občas za ním vyjedu, rozhodně ne každý víkend," směje se trenérka, která pak poznatky využije.

Vždyť v klubu má na starosti brankáře všech týmů, od extraligy po družstvo starších žáků. Tím ovšem činnost jednoho ze dvou lovosických profesionálních trenérů zdaleka nekončí. Bez přehánění se dá říct, že Řezníčková ví o všem, co se v házené dětí a mládeže šustne kolem jejího hlavního stanu v Lovosicích.

„Náš klub má pod křídly zdejší házenkářskou školní ligu a přibral k ní i školy z Litoměřic a okolí. Hodně si slibuji od činnosti Regionálního házenkářského centra, jehož jsem šéftrenérkou. Funguje od začátku letošního roku a jde o jakousi novou podobu bohužel po roce 1989 zrušených středisek mládeže. Sledujeme a pracujeme s hráči z klubů, teď mi neujde žádný talent," slibuje agilní trenérka.

K házené jí přivedl tatínek, který 40 let trénoval do chvíle, než náhle zemřel na selhání srdce. Dostala se k ní v devíti letech přes krasobruslení a basketbal, to její dcera si vybrala volejbal. Andrea od šesté třídy navštěvovala vyhlášenou ústeckou sportovní školu zaměřenou na házenou a hokej.

Mimochodem, mezi jejími spolužáky byli i olympijský vítěz z Nagana 1998 Jan Čaloun a mistr světa z Petrohradu 2000 obránce Martin Štěpánek. Trénovat začala poprvé v době, kdy družstvo starší dcery její sestry přišlo o trenéra. Chytlo jí to tak, že časem po trenérských kursech různých úrovní získala na FTVS nejvyšší A licenci pro házenou a B licenci pro kondiční přípravu.

V roce 2004 se však s manželem kvůli jeho zaměstnání přestěhovala do Anglie. Z Readingu, kde bydleli, po určité době Řezníčková jezdila hrát na univerzitu do Oxfordu. Jenže házená v Anglii byla v plenkách. Trenéři? Žádní. Házená? Co to vlastně je, ptali se Řezníčkové.

„Na tréninku se vždycky na někoho ukázalo: Tak, dneska to vedeš ty. Časem jsem přestala hrát a trénování vzala na sebe. Vedla jsem mužský i ženský univerzitní tým. Později jsem učila základům házené děti ve školách v oxfordské oblasti. To vše v angličtině," říká Řezníčková a považuje to za jeden ze svých velkých trenérských úspěchů. Mluví však i o dalším, který potvrzuje, že se snaží, aby děti našly vztah ke sportu na celý život.

„Asi před třemi lety se u nás v klubu objevil obézní neohrabaný kluk. Moc za to nemohl, do deseti let měl kvůli zdravotním potížím zakázanou větší fyzickou aktivitu," popisovala Řezníčková. Když mu lékaři konečně dovolili sportovat, vrhli se společně do házené.
Dneska? Je z něho štíhlý vitální kluk. „Žádná házenkářská hvězda z něho sice nebude, ale určitě u sportu zůstane. Mám z toho stejnou radost, jako když některý z mladých hráčů, které jsem trénovala, to dotáhne mezi dospělé v extraligovém týmu," dodává Řezníčková, jejíž cílem je vychovat reprezentanta.

Profesionální úroveň si naplno vychutnala při organizaci olympijských her v Londýně v roce 2012. Řezníčková tam během utkání dělala časoměřičku, zapisovala body a statistiku. „Byl to neuvěřitelný zážitek, na který nikdy nezapomenu. Atmosféra olympiády má své kouzlo," nadchlo Řezníčkovou. která se v zákulisí setkala s nejlepším světovém hráčem Nikolou Karabatičem.

Společnou fotku má také se Stefanem Lövgrenem, házenkářskou ikonou ze Švédska a bývalým spoluhráčem Filipa Jíchy. „Debatovala jsem s ním o možnosti stáže v nějaké házenkářské akademii ve Švédsku. Moc se mi líbí, jak ve Skandinávii pracují s mládeží," dodala Andrea Řezníčková.

sdílet | Zpět