Trenér z Litomyšle nepodceňuje mentální přípravu!

Když si přečetl na plakátku z nástěnky na školní chodbě o náboru do basketbalového oddílu v Litomyšli, rozhodl se, že se přihlásí. To Martin Šorf (30) netušil, jak tohle rozhodnutí ovlivní jeho budoucí životní dráhu. Páťáka, který předtím vyzkoušel stolní tenis a karate, basket rychle zaujal. Tak, že se už během poslední roku na gymnáziu stal v litomyšlském klubu trenérem a později během studia na vysoké škole i předsedou. Současně se basketbalem i živí coby vedoucí družstva předního týmu Kooperativa NBL z Pardubic. Také on se stal jedním z trenérů vybraných v soutěži Díky, trenére mezi třicítku těch, kteří se obětavě věnují dětem.

„Nábor a první trénink? Přišli jsme na něj trenér, jeden starší kluk a já. Nevím, co nás to napadlo, že jsme sami běhali s míčem přes celou tělocvičnu a snažili se trefit do koše toho druhého,“ vzpomíná Šorf. Když mluví o své hráčské kariéře, označuje se za řadového člena týmů, jimiž od žáků prošel. Trošku líp mu to šlo v dorostu, od sedmnácti hrál za muže. V té době se z města odstěhovala trenérka nejmenších dětí a nebyl nikdo, kdo by se jich ujal.

„Když o tom před námi hráči mluvil tehdejší předseda klubu, prosil nás, zda by někdo za ní zaskočil. Ani nevím proč, najednou mi vylétla ruka a už jsem byl trenérem těch prcků. Byl to zlomek vteřiny, osudový okamžik srovnatelný s tím z chodby ve škole,“ popisuje Šorf. Teď trénuje dvanáctým rokem a v klubu působí jako šéftrenér mládeže. Trenérsky se tak zapojí do chodu hned šesti družstev. Nejvíce se však pohybuje kolem týmů třináctiletých až šestnáctiletých dívek a jedenáctiletých chlapců. Práce u každé kategorie je něčím jedinečná. O jedno se však pokouší u všech - působit na ně tak, aby přirozeně vznikaly dobré vztahy na hřišti i mimo něj, dobrá parta. Třeba taková, jakou mají dorostenky, které v květnu postoupily do ligy kadetek U 17.

„Do fungování klubu zahrnuji nejen trenéry, svěřence, ale také rodiče. Pro mě bylo například úžasné zjištění, když se rodiče s hráčkami sami domluvili a vyrazili na výlet na Sněžku. Když to funguje mimo palubovku, bude to fungovat také na ní,“ říká Šorf.

Na tréninku se svými svěřenci rovněž medituje, či lépe – stará se o jejich mentální přípravu. Podle Šorfa je valná část výkonu odvislá od hlavy. „Dovednosti mají skoro všichni stejné, ale sebedůvěra dělá fakt hodně. Proto američtí basketbalisté jsou lepší než ty z Evropy,“ myslí si Šorf.

Jako vedoucí extraligového týmu BK JIP Pardubice se stará o hráče, organizuje zahraniční výjezdy atd. Často je v kontaktu s americkými hráči. Ví, jak fungují v zápasech. „Mají sebevědomí na jiné úrovni. Třeba u českých basketbalistů to chodí tak, že když zkazí v utkání tři trojky, tak počtvrté už raději přihrávají. To když Američan sedmkrát mine, tak poosmé trojku vystřelí se stejným sebevědomím, jako kdyby jich předtím sedmkrát dal. V tom je obrovský rozdíl a proto se snažím učit naše hráče spíše té americké mentalitě,“ popisuje Šorf.

Proto si během tréninku často se svěřenci povídá. Snaží se rozebírat různé situace a vštěpovat jim sebevědomí. „Jeden trenér mi jednou povídal, že je tady nuda, že se neběhá. Já mu odpověděl, že přece nejsme dostihoví koně. Ano, umíme běhat, ale nedokážeme se rozhodovat. Chci, aby před tréninkem nad vším mí svěřenci přemýšleli, zamysleli se. Proto se různě ptám. Musíme docílit toho, aby děti měly co nejdříve samostatné myšlení.“

O tom, co nejvíc ho na trénování přitahuje, má jasno. „Je úžasné být mezi dětmi a sledovat s jakou energií a zájmem se snaží hrát basketbal. Vidět, jakou radost mají zevšeho co se jim povede, jak to všechno prožívají. Nepřemýšlím v tu chvíli nad tím, kdo je asi větší talent, ale především se snažím děti vést tak, aby si basketbal zamilovali, třeba tak, jako jsem si ho zamiloval já.“

sdílet | Zpět