Volejbalový „strejda“ pumpuje dětem sebevědomí a cit s míčem

Říká se, že pro trénování dětí je nutná správná metodika a psychologie. Čeho je však potřeba víc? Josef Herclík, zkušený trenér volejbalu, má jasno: „Obojí je nutné propojit. Já to mám ale jiné, jsem strejda,“ dodá s úsměvem šéf týmu VSK Spartak Děčín, který se dostal do Top 30 v projektu „Díky, trenére“. Jeho svěřenci mu ani jinak neřeknou. „Za těch 46 let jsem si s každým svěřencem tykal. A nikdo toho nezneužil. Snažím se, aby děti měly z pohybu a ze hry radost. Hlavně jim nesmí scházet sebevědomí.“

Ve volejbale má jeho jméno pořádný zvuk. Však také zavedl do toho sportu několik pojmů, které se dodnes používají. K tomu Josef Herclík píše odborné publikace, vyškolil stovky trenérů třetí třídy a o jeho znalosti měly zájem zahraniční kluby. Má totiž své metody. „Důležité je neopisovat,“ říká úspěšný trenér, jehož parketou je práce s dětmi. „Většina trenérů chce vést hotové hráče, a to hraní a bláznění s dětmi hodlá dělat málokdo.“

Jak začínají jeho tréninkové hodiny? Občas dá dětem pokyn: „Tak, a teď mi ukažte, jak umíte hezky řvát,“ směje se Herclík. „Žáčci přece celý den sedí v lavici ve škole, poslouchají. A když tohle zahlásím, ony vám tak lítají, dvě, tři minuty řvou jak zjednaní, vykřičí se a poslouchají.“ Dříve se doporučovalo, aby děti s volejbalem začaly pořádně v deseti letech. Omyl... Herclík byl patrně první v České republice, jenž učil děti už v pěti, šesti letech. Vytvořil na to svoji vlastní metodiku.

„Nejdříve se zaměřujeme na pohyb nohou, poté přidáváme ruce a sladění celého těla. Tohle všechno od prvopočátku s míčem v ruce! Až pak si hrajeme, chytáme ho a házíme. Když už dítko umí pinkat, jdeme na bagr. Celým postupem se snažím docílit toho, aby děti měly při hraní s míčem cit a nezlomily si u toho prsty,“ vysvětluje Herclík svůj postup. Technika, technika a radost ze hry. Takhle se prý definuje jeho „děčínská škola“. Herclíka to moc těší. „Byl jsem na turnaji a nějaký pán povídá: „Hele, to jsou děčínské holky. Vidíš, jak ten míč hladí.“

S citem přistupuje Herclík také k dětem. Podle jeho slov jsou od malička vystresované, leckdy ambiciózními rodiči, prarodiči nebo učiteli... Zbytečně. „V první řadě musí mít děti důvěru. Měly by vědět, že se v budoucnu nemusejí stát vrcholovými sportovci. Ano, mohou jimi být, ale my nikoho nevyhazujeme. I děti do počtu, které si přijdou jen tak zahrát, mohou být v zápasech platné a dokáží se dostat na určitou úroveň,“ dodává Herclík.

Nejprve je tedy nutné „přebít“ tyto počáteční nároky radostí ze hry. A pak postupně odstraňovat další pochybnosti, zejména z pohybu. „Děláme různé srandičky, při kterých je učíme správně běhat, skákat a padat. To je nutné,“ vysvětluje Herclík, který napsal knihu s názvem Nebojte se míče. „Bohužel jsem ale nesehnal nikoho, kdo by to ve velkém distribuoval. Píšu v ní, že v první řadě se dítě musí přestat bát. Toje důležité ve všech sportech. Proto se jim snažíme dokázat, že umějí mluvit, že nejsou hloupé, že každý umí něco jiného. Pumpujeme do nich sebevědomí, a to se pak projeví i ve škole.“

A ještě v jedné věci se jim snaží Herclík pomoci – jako učitel matematiky a fyziky po tréninku občas se svěřenci vyřeší nějakou rovnici či zlomek. „To mi nedělá problém. Když za mnou přijde svěřenkyně a smutní, že jí nejde něco před písemkou spočítat, podíváme se na to,“ dodává volejbalový trenér, jenž vychoval několik reprezentantek a v roce 2005 jeho klub s 10 děčínskými hráčkami ovládl olympiádu dětí a mládeže v Brně.

V současné době Herclík trénuje jen dívčí mládežnické týmy, které v kraji patří ke špičce. Řádově se stará o 100 dětí. „Na vyšší mety ale nemáme podmínky. Schází nám vlastní kurty a tělocvična, furt jsme někde v pronájmu,“ popisuje Herclík, který nejraději vzpomíná na situaci před dvaceti lety. Tehdy VSK Děčín registroval 400 dětí a mládeže! „Starali jsme se o ně s osmi manželskými páry, tedy s nadšenci. V klubu se sešlo několik neteří, které mi říkaly strejdo. Atak vzniklo oslovení.“

Klub Herclík spoluzaložil v roce 1988, když se mu narodila dcera. V bývalém Spartaku Děčín, který měl jenom kluky, začal vést kroužky pro holky. A trénuje zde dodnes, i když ho vábily zahraniční nabídky, například z Antverp nebo Drážďan. „Možnosti tam byly, ale já mám na prvním místě rodinu. Navíc od svěřenců se neutíká.“

sdílet | Zpět