Kdo se postaví po bok Trenérů mládeže roku 2015 a 2016 Michala Eisenkolba a Michala Bízy, vítězů dvou úvodních ročníků sportovně-společenské akce Díky, trenére? První z nich trénuje v Praze malé florbalisty, druhý v Hodoníně fotbalisty a oba zdobí umění přivést děti k pravidelnému sportování.
Děti trénuje Martin Staněk už 15 let. Začal s florbalem, k němuž přivedl i syna. Toho časem začal víc bavit hokej a tak otec, který ho aktivně hrával, se k němu vrátil jako trenér ve Slavoji Český Těšín. Jenže když viděl, jak to s výchovou dětí v klubu chodí, šla mu hlava kolem.
Florbal je fenomén dnešní doby, ten snad nemohl v projektu Díky, trenére scházet. Nominaci do TOP 30 dostal Matěj Koňařík, který vede malé talenty ve Zlíně. Když v patnácti letech skončil s fotbalem, hledal nový sport a florbal to u něj vyhrál na celé čáře. Teď už si bez něj neumí představit svůj život. „Když vidím děti, jak jdou nahoru, jak rostou jako hráči i jako osobnosti, je to nádhera. Samotného mě zajímá, kam až to dotáhnou,“ směje se šéftrenér zlínského klubu. Je to jeho srdeční záležitost, o většině dětí něco ví, když je šéftrenérem tři roky.
Ani fotbal, ani hokej. Teplického rodáka Milana Knébla učaroval stolní tenis. A teď tohle svoje řemeslo učí mladé vyznavače ping pongu. Trenérem už je pětačtyřicet let, pořád z něj ale cítíte obrovské zapálení a nadšení. „Když se začne dařit, tak zapomenete na všechny starosti okolo. A když přijdou úspěchy, třeba nějaký titul, tak je zahodíte za hlavu třeba na deset let.
Je to opravdový srdcař. Kluci ho berou nejen kvůli nápaditým tréninkům, ale proto, že jim rozumí. Mohou s ním mluvit o všem, co je zajímá a třeba i trápí. Právě tohle hodnocení vyslalo Marka Plase mezi vybranou třicítku v soutěži Díky, trenére. Klukům se věnuje bez nároku na odměnu, ale jak se svěřuje, i bez toho se jí dočká.
Hokej si doslova vytrucoval. Snil o kariéře v NHL a dotáhl to až týmu Liberce. Teď si sportu svého srdce užívá Tomáš Jirků v jiné roli – hraje druhou ligu a k tomu trénuje malé kluky ve Vrchlabí. I díky tomu byl nejprve nominován do projektu Díky, trenére a poté se dostal i mezi TOP 30.
Původně se věnoval atletice. Byl sprinter, dálkař, překážkář. Jan Vaněk se rovněž netají tím, že ho dlouhá léta zajímaly trenérské postupy, třeba u atletiky. Pak si sám zkoušel nějaké své vlastní postupy vytvářet, a jak to skončilo, to už musí být všem jasné. Když se objevil triatlon, totálně ho pohltil. „Byla to nová výzva, nové tréninkové metody,“ směje se Vaněk z Jindřichova Hradce. Trénování se věnuje už třicet let, momentálně mu dává dvacet hodin týdně. Není proto nejspíš divu, že se prosadil do TOP 30 v projektu Díky, trenére.
Tančí si s vesele životem. Miroslav Hýža je sám aktivním tanečníkem, k tomu i trénuje standardní tance v Tanečním klubu Olymp Olomouc, zároveň se věnuje organizaci zázemí v klubu, a aby toho nebylo málo, ještě si dodělává trenérskou školu. Z každého slova vycítíte, že tady je práce i koníčkem. I proto je nominace do TOP 30 v projektu Díky, trenére na místě. „Ta soutěž byla pro mě absolutně neznámá. Poprvé jsem se o ní dozvěděl, když mě do ní tady jeden svěřenec přihlásil a přišel mi informační email,“ směje se. „To, že jsem v TOP 30, beru jako příjemnou zprávu.“
Rozhodně musíš dělat nějaký sport a nebude to fotbal. Napadá mě kanoistika. Potřebuješ jako sůl mít nějaké svaly. Táta nekompromisně rozhodl za syna. Ten se dlouho zpěčoval, ale nakonec mu nezbylo nic jiného, než se k vodě vydat. „Moje první paní trenérka byla moc přísná. Tak, že jsem se jí bál říct, že mě nějaké pádlování může být ukradené,“ vzpomíná David Kotrč ze Sportu Zbraslav.
Osudovým sportem Tomáše Ceperka, vybraného do elitní třicítky Díky, trenére, se stal lední hokej. Jako všestranně sportovně založené dítě snil o tom, že jednou oblékne dres v extralize. Dotáhl to nejvýš do 2. ligy, zato jako zakladatel plzeňské firmy TCC – sportovní služby a hokejový trenér může s klidným svědomím tvrdit, že „hraje“ extraligu.
